Království Sochy, Bílé Poličany 2016

Jak tohle všechno začalo?

Příběhem v kruhu:

„… Jednoho roku byla medvíďata jak z hadích ocásků. Kvílela, řádila, prala se, kousala se… A máma Medvědice řekla: Já už na to nemám. A táta Medvěd řekl: já taky ne. A otočili se a šli pryč. Jenže medvíďata za nimi. Kvičela, hádala se a drápala… Medvědí máma už to nevydržela a křikla na ně: Zkameněte!

A byl klid. Ticho. Medvědí máma a táta odpočívali. Prospali tři dny. A pak začali hledat a volat medvíďata. Ale místo nich byly na zápraží jen dva velké kameny. Medvědí rodiče byli velmi smutní.“

Příběh v kruhu si většinou žije svým životem. Ale tentokrát se začaly dít divné věci.

„Pomóc, pomóc, Davídovi něco je!“, přiběhly vyděšené děti.
„Co se mu stalo?“
„No najednou zkameněl. Vůbec se nepohnul, nemluvil, ani nedýchal.“

Mluvíme s Davídem. Je v pohodě a nic si nepamatuje.
Ale začalo se mu to dít častěji a na delší dobu. Měli jsme o něj obavu. Hledali jsme, jak mu pomoct. Ptali jsme se stromů a vody a snů, i plyšových medvědů…
Medvědí máma s tátou zjistili, že pro medvíďata musí dojít do kamenné říše.
Víte, tam se můžete dostat. Musíte se ale úúúúúúúúúúplně zpomalit a ztišit.

„… Lidé když se ztiší,
pak tajemství slyší,
Zatajil jsem dech,
cítil mráz po zádech.
…“

A pak, po pěti dnech, to přišlo. Padesát dospělých a dětí – malinkých i velkých –  sedělo tři minuty bez pohybu a v hlubokém tichu spolu s Davídem. Podařilo se mu projít do kamenné říše.

Dozvěděl se, proč kameněl. Udělal totiž něco, co věděl, že dělat nemá. V zámecké zahradě jsou krásné staleté duby. Navštěvujeme je. Ale víme, že se pod ně nesmí za větru a deště. Protože jejich prastaré větve se lámou a padají. A Davído se tam šel projít v noci a dokonce v bouřce.

Rituál se povedl. Davído se uzdravil a my všichni jsme se naučili procházet do bohatých kamenných říší – úplně se zpomalit a ztišit…

Na nahrávání mezi nás po několika letech zavítala Dany. Poznala jsem ji jako šestiletou holčičku. Z malé rebelky vyrostla zpěvačka. Když se mezi našimi neškolenými hlasy ozvalo její „mobil nechááááááááááám doma…“, šel nám mráz po zádech. Říkám si, jak plně by naše hlasy mohly znít, kdyby zpěv a práce s hlasem byly součástí školních osnov.

______________________________________

Hudba: Lukáš Pelc.
Text: děti, Hanka Růžičková, Lukáš Pelc, Davído Cháb, rodiny
Sóla: Max Fabián, Dany Ulrichová, Blanka Junová, Martin Boháč, Lukáš Pelc
Olejomalba s barevnými písky a kameny: Robert Furbacher, kresba: Mikuláš Vacek